Pulau, což znamená ostrov, We je malý aktivní sopečný ostrov severozápadně od Sumatry. Původně byl spojen s pevninou na Sumatranu, ale po poslední erupci sopky v období Pleistocénu se oddělil a je samostatným ostrůvkem.
Z Ko Rawi jsme vyrazili kolem poledne. Celou cestu jedeme na motor a vypomáháme si plachtami. Fouká zadní vítr kolem 8uzlů, což je pouze pro plachtění málo, uvážíme-li navíc, že máme před sebou dlouhou cestu a potřebujeme manévrovat v silném lodním provozu. První kolize přišla v noci, kdy nám hloubkoměr začal ukazovat jen 10 metrů, někdy dokonce i 5. Lekli jsme se této mělčiny a přestože nebyla vidět na plotru ani zakreslená v papírových mapách, nevěříme a snažíme se ji objet z různých stran. Stále stejná písnička. Do vysílačky nám Standa vysvětluje příčinu tohoto jevu, my se uklidňujeme a dorovnáváme rychlost. Zanedlouho máme pocit, že zabrala ryba. Ne, bohužel jsme o „něco“ zavadili, utrhla se nám návnada, což nás velice mrzelo, protože to bylo opravdu velké „bago“ na 100 kg rybu. A do toho všeho začala vibrovat vrtule a přes hřídel se vibrace přenášejí do motoru i trupu lodi. Nejspíš je na ni namotaný náš vlasec i s nástrahou. Jenomže vlezte v noci na širém moři do vody!!! Je tma, voda černá jako uhel a hloubka osmset metrů. Pojedeme dál na nízké otáčky. Ztratíme za noc kontakt se Standou, ale podstatně snížíme riziko poškození lodi. Zvykáme si, že přežít na moři ve zdraví, je hlavně o správných rozhodnutích. Primární je aspekt bezpečí. Vše ostatní musí jít stranou. Po rozednění jsme se potopili pod loď. Odřezali a vymotali jsme z vrtule a hřídele lano silné jako dětská ruka, které se používá k uchycení bójí pro kotvení lodí. Museli jsme ho trefit někde cestou a určitě už utržené, protože na oceánu bóje prostě nejsou. A pochopitelně nesmělo chybět ani pěkných pár metrů našeho vlasce, který se do toho maglajzu ochotně přimotal. To je úleva!!! Pokračujeme v plavbě a užíváme si „tichý a klidný“ chod motoru.
Ohromným zážitkem byl doprovod delfínů!!! V hejnu nám skotačili kolem lodě a najednou byli všichni v kupě před lodí, jako by nás chtěli vést. Opravdu nádhera.
V jeden moment, kdy jsme plachtili, přestalo foukat a my jsme chtěli nastartovat motor. Ani nekuňkl! Se staženým hrdlem jsme zkontrolovali všechno, co nás napadlo, ale žádná reakce startéru na otočení klíčkem nebyla. Už si připadáme jako tragédi, bereme vysílačku a hlásíme poruchu Standovi, kterého se opět držíme jako klíště. Přiblížil se s lodí k nám na dohled, jelikož s naší nešlo vůbec manévrovat. Dorazil na člunu a všechno proměřil. Bohužel nejde o viditelnou závadu, pravděpodobně je zádrhel mezi startovací skříňkou a motorem. Ukázal nám, jak vynechat spínací skříňku, obejít relé a nastartovat „natvrdo“. My můžeme opět pokračovat do cíle. A máme ještě jeden problém-s generátorem, který se samovolně rozsvítí a tlačítko on/off nereaguje. Takže při spuštění generátoru už nejde vypnout. Možná je závada někde v elektrice a souvisí to i s motorem. Odpojili jsme tedy přívod napětí do generátoru a další uvidíme v přístavu. Ještěže nám je Standa v těchto krizovkách na blízku!!! Zlatý kluk.
Druhou noc se dostáváme do obávaného frekventovaného lodního koridoru. Střídáme se u kormidla po čtyřech hodinách a musíme být po celou dobu opravdu velice soustředění. Je zataženo. Kupovité mraky, ohlašující bouřku, jako černá stěna před námi a začíná se blýskat. Tma na moři bez jediného pevného bodu, neuvěřitelně zkresluje vzdálenosti, odhad rychlosti a téměř staví na hlavu vizuální prostorovou orientaci jako celek. Navíc nákladní kolosy se pohybují 2-3x rychleji a těžko počítat s jejich shovívavostí v případě naší chyby. Dát si bodyček s takovým obrem … to by nám už ani Standa nepomohl. Bouřková fronta, která před námi postavila hradbu zleva doprava, kam unavené oko dohlédne, si pod sebe začíná nasávat vzduch a vítr má v okamžiku sílu 25uzlů. Vlny se utrhly ze řetězu. Zavíráme všechny lukny (okna), zabezpečujeme vše, co by mohlo uletět vně i uvnitř lodi. Blesky malují po obloze děsivé obrazce a my si to frčíme přímo do té diskotéky. Vzpomínáme na rady Honzy Jeníčka, že v takové situaci raději otočit a plnou parou pryč. Raději ztratit den a najet desítky mil mimo kurz, než riskovat zásah a peklo ve vlnách. Standa ale drží kurz a my se vysílačkou ujišťujeme, že nespí a že to dáme! Až na jednu jedinou, osamělou vlnu, úplně mimo rytmus, se nám daří ostatní projet dobře. Ta však stojí za to! V dáli se ve tmě zvedá hradba, která stále roste, až zblízka vypadá jako zeď, do které chtě nechtě musíme narazit. Kdyby loď spadla ze dvou metrů na beton, byla by to menší šlupa a náraz, než tohle. Loď se otřásla, jako kdybychom nabrali skálu, voda letí přes palubu a fackuje vše, co jí stojí v cestě. Naštěstí ale jedeme dál a neregistrujeme žádné škody. Máme spolehlivou a bezpečnou loď! Vítr, moře i obloha se uklidňují a do konce plavby nás už žádné komplikace nečekají.
- Ujetá vzdálenost: 243,6 NM
- Celkový čas: 43h 15m
6.4.2015
V pondělí ráno v 7 jsme dorazili do přístaviště města Sabang na ostrově Pulau We. I když jsme se u kormidla střídali, jsme unavení a odpočíváme. Asi kolem desáté hodiny se přiřítil na člunu Standa se třemi místňáky. Jsou to úředníci z kapitanátu. Myslíme, že yachtu tu vidí tak jednu do měsíce… a najednou dorazily dvě. Stepovali chvíli na břehu, neměli se k nám jak dostat. Nakonec se u nás na lodi vystřídali ještě z emigračního a karantenního úřadu. I když zde platí právo šarija, neodmítli žádný alkohol ani cigarety. Vypili pivo, panáky a kouřili jako draci. Popíjíme solidárně s nimi, laškují, smějí se a vyprávějí historky. Všichni jsou milí, usměvaví a vše vypadá jako naprostá indonéská idylka. Zhruba po třech hodinách „úřadování“ na naší lodi, poslední z nich odjíždějí (vezeme je na břeh naším člunem). Dostali na cestu každý doutník a byli spokojení. Dokonce si řekli o 2 l vodky sebou! My jsme rádi, že je papírování vyřízené, protože jsme vyplnili asi deset formulářů. Naše radost z hladkého průběhu odbavení se brzy ukázala jako předčasná a bláhová. Dnes už víme, že šlo o promyšlené oťukávání, možnost získat od nás pozornosti a dárky a o přípravu na systematickou a velmi dobře nacvičenou a ještě lépe sehranou hru „ždímačka na peníze“ aneb „bez razítka se nesmíš hnout z přístavu, jinak tě chytíme a zavřeme“ alias „razítko mám já“!! Museli jsme ještě osobně na jejich úřady, na pevninu. Celkem jsme strávili 8 hodin dalším vyřizováním. Vyžívají se v úřadování, podpisech a razítkách a jak už jsme zmínili, rozhodně je nerozdávají jen tak. Naopak požadovali zcela zdarma podpisy naše a to včetně razítka. Protože my jsme žádné neměli (Standa ano-ze skládačky jméno lodi a Standa – což bylo ok a úředníci blaženě chrochtali), spokojili se s otiskem našeho palce. Potřebujeme vybrat peníze. Za 2000 Kč jsme milionáři. Večer jedeme ťuk-ťukem k Frieddymu na večeři, kde jsme dostali i pivo! K prodeji piva mají jako jediní na ostrově speciální licenci! Cena jedné třetinky dává tušit, že taková licence nebude zadarmo. Prošli jsme si město a šli spát.
7.4.2015
Přeplouváme na vedlejší ostrůvky Pulau Rubaih. A hned tu máme výběrčí, platíme 50000 RP/den, což je 100 Kč. Indonésané jsou zase úplně jiná mentalita lidí. Jsou usměvaví a milí, ale všechno jim strašně dlouho trvá. Jen vypsat jeden papír… To je navěky ( a vetšinou to nakonec zkazí a píší znovu). Turistika se tu ještě nerozmohla a místní nás berou jako nějaké exoty. Hlavně děti na nás mávají, křičí „hello“, smějí se a skotačí. Všichni tvrdí, kolik je tu ryb, tak se těšíme na pořádné úlovky.
Půjčujeme si motorky a jedeme společně se Standou a jeho posádkou na celodenní výlet. Naší první zastávkou je vyhořelá sopka. Musíme opatrně, jelikož jsou tu slabá místa, kde bychom se mohli propadnout. Pach síry je silný a všudypřítomný a bublající jezírka jsou hezká na pohled, nikoliv při myšlence na probořenou nohu v žabce. Jelikož se zítra přesouváme na další místo Sumatry, je nutné získat odjezdové razítko a tak se zastavujeme opět na kapitanátu. Po této zkušenosti jsme výrazně poopravili náš původně euforický pohled na Indonesii, která se právem řadí na přední příčku nejzkorumpovanějších zemí světa.
Naprostá klasika ovšem úctyhodně dotažená do posledního detailu. Přátelství a porozumění hodného a sympatického podřízeného, který v ten správný okamžik dostává od šéfa pojeb za přehnanou vstřícnost. Jeho zlý nadřízený je brunátný 200kg zápasník sumo, který zkontroluje naše složky a říká si bezostyšně a hrdě o úplatek 600.000,- rupií. Nám se to zdá za nic hodně, on bere naše papíry se slovy: NEODBAVENO a bez dalšího slova pomalu a s hlavou bez krku, hrdě vztyčenou, odchází z kanceláře. My přistupujeme na hru, děláme jako by nic, sedíme, kouříme, povídáme si. Podřízený se tváří kvůli nám ustaraně. Hrozně rád by nám z té šlamastiky pomohl. Uvolí se, že se pokusí se šéfem v našem zájmu promluvit a kolik že jako bychom byli ochotní za nic zaplatit. Po chvíli se tlusťoch vrací a ptá se kámoše přísně: tak co? Ten zase : tolik nemají, on: a kolik teda mají, kámoš: daji 300tis a on nasraně: tak je ještě podus a pak jim to dej…Byla to sranda, protože Standa umí indonésky… Kdybychom měli pevné nervy a chtěli obětovat více času, možná by „utřeli nos“.
Jak říká Standa: Musíš jim v klidu ukázat, že máš více času, než oni.
Ale nakonec jsme jim tedy dali půlku z jejich původně požadované částky 300.000 RP. Stejně jsme u sebe víc neměli. Pokračujeme ve výletě na motorce k vodopádu a nemohli jsme vynechat nultý kilometr Indonesie. Plní zážitků se vracíme na loď. Zkoušíme ještě do dvou do rána vláčet za člunem, ale ryby na nás kašlou.
