V předvečer našeho výletu na pevninu Sumatry do Banda Acehu, jsme poseděli se Standovou posádkou do třetí hodiny po půlnoci a ráno se nám vstávat opravdu nechtělo. Ale nic naplat, trajekt nečeká, hurá do Mlaskouna a ke břehu na motorku, na které dojedeme do přístavu na druhém konci ostrova.
Cestu jsme si projeli už dopředu, takže frčíme na jistotu. Jízda trvá 50 minut. Kupujeme VIP zpáteční lístky na trajekt, který popluje necelou hodinu. VIP znamená, že sedíme v klimatizované kajutě pro cca 30 pasažérů a máme k dispozici WC. Na druhé straně v přístavu Banda Aceh nás očekává taxikář Hery. Poznávací znamení je mexický klobouk na jeho hlavě. Taxikářů je tady několik desítek a snad každý nás chce ukořistit. Jsme snad jediní bílí v davu a každý by nás moc rad trošku oškubal. Jenže Heryho klobouk vidíme a ten si nás hrdě odvádí na parkoviště. Letitý motocykl se sajdkárou pro dva se snad rozpadne až zítra…Hery je upovídaný sympaťák s neustále do hodně širokého úsměvu otevřenou pusou plnou bílých zubů a nápadně se podobající Eddiemu Murphymu lehce střiženému s Vladimírem Menšíkem zamlada. Seznamuje nás se svým plánem prohlídky města a my souhlasíme.
26.12.2004 zasáhla město plnou silou tsunami, po zemětřesení, které mělo epicentrum nedaleko severozápadní Sumatry. Nejvyšší vlna dosahovala výšky 30 metrů! Během okamžiku zahynulo 70 tisíc lidí.
Celkový počet obyvatel města je 220 tisíc. Samozřejmě se zastavujeme v muzeu tsunami. Je to velká a moderní stavba, kde již antré do budovy je velký zážitek a husí kůži se neubrání zaručeně nikdo. Klesající, dlouhá, točitá a temná chodba, kde po vysokých, hnědo-černých stěnách stéká voda a padá i na nás. Vodu vnímáme vizuálně, ale i pocitově. To celé je dokonale umocněno zvuky, které jakoby ve vlnách nabírají a klesají na intenzitě a připomínají plačtivé a zoufalé sténání davu lidí ze záhrobí. Opravdu velmi emotivní, působivé a nezapomenutelné. Muzeum procházíme se zatajeným dechem. Nevynecháme ani promítání dokumentárního filmu. Hery nás přiváží k lodi pobřežní stráže, která leží na boku uprostřed domečku se zahradami, jako by sem spadla z nebe. Další loď uprostřed domu a zahrad vzdálená 7km od moře je 2600tun vážící kolos. Težko si představit, jak nesmírná síla musela toto monstrum posadit až sem. Další loď v obydlené čtvrti sedí v prvním patře domu. Jde o rybářskou bárku, na které v té době pracovalo 60 lidí, kteří se na ni do jednoho znovu narodili. Opět velmi působivé. Máme hlad a Hery nabízí svou oblíbenou restauraci s typickým sumaterským jídlem. Tušíme za tím nějakou kulišárnu, ale jsme zvědaví, takže jedeme. Z oběda se stává zážitek, na který budeme dlouho vzpomínat. Pokračujeme za město na pláž. Nejsme zvlášť nadšení. Pláží jsme za poslední dobu viděli desítky. Ovšem tady nám padá brada. Surfařská pláž, extremně krásné okolí od útesu, přes pláž, vlny, nádhernou restauraci s úžasným zázemím, hezkými bungalovy zasazenými vysoko v útesu, po malá jezírka obklopená svěží zelení a na břehu jezírek…bílé husy…Zpět na loď se vracíme až za šera, unavení a s pocity, kde nad tou vší nádherou někde uvnitř převládá velký soucit s obětmi i pozůstalými katastrofy z roku 2004.
