Dopoledne zvedáme kotvu a vyrážíme opět společně se Standou na další ostrov severní Sumatry-Pulau Breueh. Hned při výjezdu ze zátoky máme masivní záběr na voblera-okouna, kterého jsme si dovezli ze Slap.
Buben navijáku ječí a vlasec se bleskově odvíjí z cívky. Opatrně a s citem na brzdu. Hlavně rybu neztratit. Jsme na pořádné hloubce a máme odmotáno více, než 200 metrů, když se podaří rybu zastavit. Začíná boj na život a na smrt. Nutno však férově dodat, že k smrti má bezpochyby blíž náš soupeř na opačné straně vlasce. Je dobře seklá, což jsou jasné první body pro nás. Těžký prut a silný vlasec na velkém multiplikátoru odvádí skvělou práci. Připisujeme si další body. Voda je temná, ale průzračná a my už po chvíli náš možný úlovek vidíme pod sebou. Tuňák!!! Jestli velký nebo malý je otázkou úhlu pohledu, protože není výjimkou 200-300 kilový exemplář, ale pro nás je ten náš parádní. Ještě však není zdaleka vyhráno. Na hladinu se mu totiž nechce. Z posledních sil se snaží v mohutných záběrech uniknout. My jsme ale jednoznačně proti a nedáváme mu šanci. Je to pořádný kus a my máme na týden o jídlo postaráno. 85cm, oči jako dvacetikoruny a ocasní ploutev s rozpětím 35cm. Hmotnost tipujeme 6-8kg. Steak z vlastnoručně uloveného tuňáka, který se ještě před hodinou proháněl oceánem, než se při výběru z jídelníčku fatálně a doslova seknul, je velká lahůdka. Navíc krásný rybářský zážitek.
Nefouká, unáší nás silné proudy. Naštěstí ve směru plavby, takže jedeme až 9,3 uzle na zanedbatelné otáčky. Motor si libuje a cesta rychle ubíhá. Sílu proudu odhadujeme na 5uzlů! Podle úředníků na Pulau We, je Pulau Breueh téměř neobydlený. Jsou zde prý ale velké plantáže marihuany, tak se těšíme, že je omrkneme. Můžeme na ostrově klíďo zahulit, ale v žádném případě nebrat nic na loď. Pokud by u nás patrola našla v lodi pouze papírky (žádnou trávu) a v krvi stopu thc, znamená to okamžitě bez milosti pět let vězení. Logicky nás zajímá úroveň indonéského vězeňství, ale úředník se místo vysvětlení jen podivně usmívá.
Později se dozvídáme, že pět let je rozhodně o několik let delší doba, než bychom tam dokázali jako bílí přežít. Máme jasno. Žádné hulení. Kotvíme v severozápadním zálivu a hned vyrážíme na průzkum. Podél pobřeží se rýsuje vesnička. Ubíráme se převážně prašnou, místy však dokonce asfaltovou, silnicí z jednoho konce na druhý. Sem tam domeček s plechovou střechou, škola, mešita. Po cestě musíme kličkovat mezi koblihami, volně se zde pasou krávy, kozy, v bahně se rochní vodní buvoli a pobíhá drůbež. Tamtam jsme neslyšeli, ale místní si nechtějí nechat ujít podívanou na „bílé“ a postávají u cesty, obcházejí nás, objíždějí na skútrech, pozorují, pochechtávají se, někdy i zlostně cosi zamručí. Zahalené mladé dívky odvracejí pohledy. Některé před námi dokonce prchají. Většina reakcí je ale přátelských. Obzvláště malé děti se tváří, že bílé vidí poprvé v životě, ale vesměs se na nás smějí a něco vesele i vážně pokřikují. Zřejmě místní boss dokonce vyjel mezi kravince autem s otevřenými okénky a hlasitou muzikou. Po zhruba dvoukilometrovém pochodu v ukrutném vedru, si v jedné sparťanské hospůdce (sorry Sparto), dáváme čaj a musíme se vrátit, abychom se dostali zpět ke člunu za svetla.
- Ujetá vzdálenost: 27,3 NM
- Celkový čas: 5h 12m
