Navzdory početným davům turistů na ostrovech najdete moře s barvou jakoby vystřiženou z reklamních kalendářů a bohatý podmořský svět.
Vyplouváme sice až v poledne, ale fouká nám ze správného směru, i příznivá síla větru okolo dvanácti uzlů. To bude pohodová plavba! Naše radost však trvá jen chvilku. Vytahujeme plachty, hlavní je hotová, ale genoa se opět zasekla. Naštěstí jsme ji po chvíli rozchodili a plachtíme. Je to nádhera. Po pěti ujetých NM, vítr ustává a je nutné skasat plachty a ztracenou sílu větru nahradit koňskými silami. Špatný sen? Motor ani nekuckne. Zkoušíme nastartovat stále dokola, ale neúspěšně. Balíme věci k evakuaci. Rychlost lodě padá pod hranici, kdy je možné s ní manévrovat a stává se neovladatelnou. Adrenalin nám stříká z uší. Signální rakety máme, ale chybí nám k nim pistole. Hlavou nám běží jediné: „mejdej“. Během chvilky nás totiž proud nejspíš pošle na skály, které jsou, co čert nechtěl, zatraceně blízko. Končí legrace. O motoru víme jen, že začíná na „m“. Šance ho opravit je nulová. Je však lepší umřít s plným žaludkem, takže si chladnokrevně s notnou dávkou apatie dáváme ještě nudle. A čekáme, kam nás vítr a vlny odvanou. Ještě naposledy zkusíme otočit klíčkem od motoru a ten nastartuje. Zázrak!!! Každopádně na PhiPhi dojedeme na motor. V žádném případě ho vypínat nebudeme. I kdybychom měli sebelepší počasí k plachtění. Cestou nás stíhá velká bouře, není to nic příjemného. Jedeme do černé tmy a průtrž mračen a vítr v nárazech o síle třiceti uzlů bičuje naši loď. Rozsvěcíme světla a vzájemně se ubezpečujeme, že je to vlastně pohodička. Když bouře pomalu ustala, přišla další. Ještě horší. Viditelnost s bídou sto metrů. Vichr, šňůry vody. Ta příroda si s námi hnusně pohrává!!! Stavíme se k situaci čelem a neohroženě držíme kurs. Jedeme na PhiPhi. Konečně! S úlevou kotvíme. Při přeřazení na zpětný chod jsme způsobili ekologickou katastrofu, jelikož z nás vyletěla obrovská mapa černého bordelu. Odkud? Je to nafta nebo olej??? Rychle spouštíme kotvu a vypínáme motor. Už nechceme žádnou další tragédii. Motor kontrolujeme a na oko není vidět žádný průšvih. Počkáme do zítřka. Vidíme Standovu Feru. Spadl nám kámen ze srdce. Těžko bychom sehnali opraváře motoru. Už to nemůže být náhoda… jak jsme v průseru, je Standa blízko.
Ráno, ještě před odjezdem na pevninu, jsme chytili rybu… Po dlouhé době konečně úlovek. Není moc velká a protože má snad hlavu větší než tělo, netušíme, zda k obědu vystačí. Je nutné ulovit bráchu… ale až večer. Celý den jsme strávili na ostrově. Procházeli jsme si pobřeží i labyrint cestiček uvnitř ostrova. Moc hezká procházka je na místní vyhlídku, kde je možné vidět celý ostrov z 200 metrů. Docela jsme se zapotili, než byl cíl na dosah. Thajci mají rádi kýčovitý styl, což bylo vidět i tady. Posezení ve stylu ovoce a dortíků, výzdoba plná sádrových postaviček a zvířátek.
Ostrovy Phi Phi jsou klenotem Andamanského moře, který trpí velkým náporem turistů. Dlouhodobě se mluví o jejich dočasném uzavření, aby se tamní příroda mohla vzpamatovat. Zájmové skupiny však zůstávají stále silné.
Hodně pršelo, tak jsme i hodně času museli trávit v hospůdkách. V jedné máme domluvené setkání se Standou. Spolu s jeho rodinou jsme strávili společné pozdní odpoledne.
Noc jsme neměli vůbec klidnou díky nočnímu životu na pláži a velkému vichru. Opět jsme na „matějské“. Ráno bylo šokující. Po rozednění začínáme více vnímat naši „novou“ polohu. Jsme o téměř půl kilometru jinde. Stejně v šoku byl i pán z momentálně, vedle nás stojící lodě. Okamžitě jsme zalarmovali Standu, protože nám stále nefungoval motor a my jsme byli odevzdaní napospas počasí. Ten okamžitě dorazil (bylo šest hodin ráno) a závadu odstranil. Naštěstí šlo „jen“ o vypadlý kontaktní drát v motoru. Vlastně jsme měli obrovské dvojí štěstí. Včera, když jsme vůbec na širém moři nastartovali a dnes ráno, kdy jsme mohli skončit v jiné lodi nebo na skálách. Nebylo nám z toho vůbec dobře, stáhli jsme si kotevní alarm a jelikož byl celý den velký nárazový vítr a počasí ošklivé, naše obavy nám nedovolily loď opustit.
